Vysoká citlivost jako dar: Jak jsem se naučila naslouchat svému vnitřnímu hlasu

Když jsem byla malá, často jsem nevěděla, co si počít s tím, kolik toho cítím. Lidé se na mě usmívali, říkali milá slova, všechno na povrchu působilo v pořádku… a já přesto uvnitř vnímala něco úplně jiného. Napětí. Smutek. Strach. Neupřímnost. Něco nevysloveného.

A právě ten rozpor mezi tím, co jsem viděla očima, co jsem slyšela ve slovech a co jsem cítila uvnitř, pro mě býval možná tím nejtěžším.

Jako dítě jsem tomu samozřejmě neuměla dát jméno. Jen jsem cítila, že něco nesedí. Někdy jsem vnímala, že to, co člověk říká, není úplně v souladu s tím, co skutečně prožívá. Ale jak to vysvětlit? Jak říct něco, pro co nemáte žádný důkaz, jen silný vnitřní pocit?

Často by to mohlo být smetené ze stolu jako moje domněnka, přecitlivělost nebo fantazie. A tak jsem hodně věcí nosila uvnitř.

Dokonce jsem až mnohem později pochopila, jak citlivé dítě jsem vlastně byla. Paradoxně jsem na veřejnosti téměř nikdy neplakala. Slzy jsem schovávala. Měla jsem strach ukázat, jak moc se mě některé věci dotýkají, protože jsem cítila, jak mě druzí vnímají.

Od citlivosti k hlubšímu porozumění lidem

To, co jsem přes den dokázala držet někde uvnitř, se ale často vracelo v noci. Mívala jsem neklidné noci. Někdy jsem ze spaní křičela. Byla jsem náměsíčná. Ve snech se mi znovu přehrávaly situace, které jsem během dne zažila a neuměla zpracovat.

Ve snech jako by mizely masky a já si zpracovávala to, co jsem přes den neuměla pochopit. Nevnímala jsem to jako posuzování lidí. Spíš jako určitý vnitřní způsob ochrany. Jako upozornění, kde si mám dát pozor sama na sebe. Kde nepřebírat něco, co mi nepatří. Kde neztrácet vlastní energii.

A protože jsem odjakživa byla hodně zvídavá a lidé mě nesmírně zajímali, nezůstala jsem jen u otázky – Proč to cítím?

Začala jsem si klást další.

Proč se ten člověk takhle chová? Co se v něm asi odehrává? Proč je pro něj těžké říct, co opravdu cítí? Co možná ve svém životě zažil? Co doma často slýchával?

Postupně se mi nezačaly ukazovat jen emoce, ale i jejich možné souvislosti. Za chováním jsem začala vidět příběh. Za napětím bolest. Za obranou strach. Za určitými reakcemi zkušenosti, které člověka formovaly dávno předtím, než jsem ho poznala.

A právě tady se něco, co mě v dětství často vyčerpávalo a mátlo, začalo v dospělosti proměňovat v něco, co mi dnes pomáhá i v práci s klienty.

Jak se citlivost stala mým vnitřním kompasem

Při práci s člověkem často vnímám jeho emoce, změny v jeho tělesném napětí i místa, kde se něco začne otevírat.

Někdy se ve mně objeví pocit, obraz, otázka nebo určitá souvislost. Neberu to jako absolutní pravdu o druhém člověku. Je to pro mě spíš pozvání k hlubšímu zkoumání. Něco, na co se můžeme společně podívat.

A velmi často se právě tam začnou odkrývat souvislosti mezi tím, co člověk cítí dnes, a tím, co si nese ze svého příběhu.

Dnes už proto nedávám pozornost jen tomu, co člověk říká nebo jaký má výraz ve tváři. Stejně důležité je pro mě to, co cítím ve své přítomnosti s ním. Jestli jeho slova a jeho energie působí v souladu.

A zároveň jsem se před lety naučila rozlišovat, že ne každá emoce, kterou zachytím, je moje. A umět se od pocitů druhých oddělit, aby to pro mě bylo bezpečné.

Ne všechno musím nést. Ne všechno musím pochopit. Ne všechno musím zachraňovat.

Možná právě tohle pro mě byla jedna z největších lekcí vysoké citlivosti. Nesnažit se ji schovat, ale naučit se v ní žít tak, aby mě nepohlcovala.

Dřív jsem svou citlivost vnímala jako překážku, něco, co mě může přetěžovat. Teď ji vidím jako svůj vnitřní hlas, svůj kompas, se kterým už umím pracovat.

Je to cesta objevování sebe sama. Přijmout, co cítím, a najít v tom sílu, která mě posouvá dál.