Partnerské vztahy a emoce: Proč nejsme zodpovědní za pocity svého partnera?

"Nejsem zodpovědná za to, jak se můj partner cítí." Co tato věta opravdu znamená? Tuto větu často používám ve svých příspěvcích a dnes mi po jejím sdílení přišla krásná otázka: "Co to vlastně přesně znamená? Vždyť když mi na někom záleží, nechci mu přece ublížit…"

A je to pravda. Když někoho milujeme, přirozeně chceme být laskaví, ohleduplní a nechceme druhému způsobovat bolest. Tahle věta ale neříká, že nám má být jedno, jak se druhý cítí.

Znamená, že každý z nás nese zodpovědnost za svůj vlastní vnitřní svět.

Stejná situace, ale jiné emoce

Představte si tři rodiny. Mají stejné podmínky, stejně staré děti, stejnou situaci, stejného muže. Jediný rozdíl je v tom, z jakého prostředí každá žena pochází a co si v sobě nese.

Představte si běžný večer. Muž přijde domů z práce. Miluje svoji ženu, těší se na ni… a také má hlad. Otevře lednici a řekne:

"Jé, ty jsi nestihla nakoupit?"

Pro něj to může být jen obyčejné konstatování. Všiml si, že je lednice prázdná. Možná tím jen zjišťuje situaci a klidně může následovat: "Nevadí, já zajedu nakoupit."

Ale každá žena může tuto větu slyšet úplně jinak.

• Jedna žena se rozzlobí:

"Takže si myslíš, že doma nic nedělám?"

• Druhá žena začne vysvětlovat a omlouvat se:

"Promiň, nestihla jsem to, já hned pojedu nakoupit."

• Třetí žena odpoví klidně:

"Ne, dnes jsem to nestihla."

Bez pocitu viny. Bez strachu, co si o ní muž pomyslí. Bez potřeby obhajovat svoji hodnotu.

Kdo přebírá zodpovědnost za pocity druhého?

A teď otázka: Která z těchto žen nepřebírá zodpovědnost za pocity svého partnera?

Ta třetí.

Neznamená to, že by jí na muži nezáleželo. Ale protože ví, že jedna nenakoupená lednice neříká nic o její hodnotě jako ženy, manželky nebo mámy.

První dvě ženy nereagují jen na aktuální situaci. Reagují na něco hlubšího – co si nesou v sobě. Třeba strach z kritiky, odmítnutí nebo pocit, že nejsou dost dobré.

Každý z nás má právo cítit své pocity a zároveň má každý z nás možnost se o ně postarat. Partner není někdo, kdo má opravit moje emoce. Je to člověk, který mě může podpořit, držet za ruku a jít se mnou tou cestou, ale nemá se přizpůsobovat mým potřebám, abych situaci zvládala líp. Protože takto se nic o sobě nenaučíme a vždy se budeme ve vztahu chovat jako nezralí dospělí.

Jak to přenést do každodenního vztahu?

Jak tohle celé přenést do vašeho vztahu?

1. Přestaňte ukazovat prstem na partnera, když se vedle něj necítíte dobře, a vyřaďte z komunikace výčitky. Úplně.

2. Místo toho se podívejte na své pocity, které ve vás určitá situace nebo jeho chování vyvolává, a pojmenujte si je.

3. Zeptejte se samy sebe: "Co bych potřebovala, aby mi v této situaci bylo lépe?" Když si řeknete odpověď, měly byste cítit v těle klid – potom je to správné rozhodnutí.

4. Mluvte s mužem o svých pocitech a o tom, co ve vás jeho chování spouští, ale bez obviňování a výčitek. Ukažte mu, co potřebujete a kde máte své hranice. A zajímejte se taky o to, jak to vidí on.

Základem spokojeného partnerského vztahu je vztah, který máme samy se sebou. Když začneme lépe rozumět svým pocitům, potřebám a zraněním, mění se i to, jak prožíváme vztahy kolem sebe.

Pokud cítíte, že byste na této cestě potřebovaly podporu, ráda vás provedu. A stejně tak jsem tu pro vás, pokud vás trápí něco ve vašem partnerském vztahu.